"Když to není rozbité, nespravuj to."

Ivan Klíma - Porota

18. března 2010 v 22:20 | frida |  Čtenářský deník
Ivan Klíma
Porota
U soudu poprvé zasedá porota, která má pomoci vyřešit případ vraha, který údajně ubil svou snoubenku. Příběh sledujeme očima jednoho z porotců - moudrého uzavřeného archiváře, který svůj úkol porotce bere velmi zodpovědně a chystá se udělat vše proto, aby správně posoudil vinu nebo nevinu obžalovaného.
Na celém případu ho znepokojuje spousta věcí a vlastně si není jistý, jestli obžalovaného považuje za nevinného nebo vinného. Jeho rozhodnutí mu navíc ztěžuje požadavek obžaloby na trest smrti. Archivář má ve své paměti všechny případy, kdy soud odsoudil k smrti nevinné lidi (například procesy s čarodějnicemi). Také se zde objevuje otázka trestu smrti.
Neboť kdo byli odsouzení a upálení čarodějové? Někdy lidé podivínští a nemocní. Jindy jen předměty nenávisti, pletich a závisti příliš mocných nepřátel, ale nejčastěji pouhé obětiny přinesené pověrám své doby. V nich trestala nemilosrdná společnost jen vlastní slabost a vlastní temnotu.
A kdo jsou viníci mých dní? Odvážil bych se vyloučit, že kdokoliv z nich nebyl nemocen anebo se nestal obětí nenávist a pletich a závisti nepřátel?
Nestíhá a netrestá i dnešní právo především neznámé v člověku, a tedy i svoji vlastní neznalost a vlastní viny?
Ale smýšlím-li takto o vinách a zločinech, jak mohu připustit, že existuje čin tak hrůzný, aby zasluhoval úplného a neodčinitelného trestu? Jak mám uvěřit, že lidská spravedlnost, ještě nedávno tak krutě pochybená, je náhle tak dokonalá, že má právo bez obav ze zločinného omylu vynášet trest, který už nelze změnit, a nikdy - byl-li vykonán - prominout ani odčinit?
Nechce poslat na smrt člověka, o jehož provinění pochybuje. Začne si v duchu klást otázky typu: kdo vlastně má právo rozhodovat o spravedlnosti a určovat zákony, kterými se potom musí řídit celá společnost?
Člověk žije uprostřed zákonů, které sám nevytvořil a na něž vlastně ani nemá vliv. To je jedna z nejstrašnějších skutečností života.
Účastí v porotě mi vyvstalo svízelné dilema. Co má učinit ten, kdo je povolán, aby pomáhal spravedlnosti, o jejíchž prostředcích pochybuje?
Není spokojený ani se způsobem vystavění obžaloby na částečných a nedostatečných důkazech, ani s přístupem ostatním porotců (celkem jich je šest). Podle něj si ostatní neuvědomují důležitost rozhodnutí, které zde učiní a budou pouze slepě podporovat obžalobu.
Špatný pocit má také z toho, že při závěrečném přelíčení, kdy se má vše rozhodnout, se obžalovaný ani jeho obhájce nedostavili - chybí také šestý člen poroty, jediný, o kterém se archivář domníval, že bere své rozhodování vážně (mladý student medicíny, který mu naznačil, že si myslí, že vraždu ve skutečnosti spáchali korunní svědci).
Archivář si ještě ani nerozmyslel, jaký bude jeho výrok, když situaci oddálí jeho další soused, mladý inženýr, který je archiváři také sympatický. Ten trvá na tom, že potřebuje položit nějakou otázku obžalovanému (nikomu z porotců se totiž příliš nezamlouvá, že by měli poslat na smrt někoho, kdo ani není přítomen a nemůže se naposledy bránit - jediný inženýr to ale dá najevo otevřeně).
Soudce jim dovolí obžalovaného navštívit a položit mu své otázky - když jsou ale porotci dovedeni do vězení (nedaleko soudní síně) zjistí, že obžalovaný se pokusil o útěk a byl zastřelen ostrahou. Inženýr ale odhalí, že hlava obžalovaného je oddělena od těla řezem - pouze těžko mohl být na útěku gilotinován. Všem je jasné, že dozorci nečekali na jejich výrok a jednali sami. Členové poroty jsou zdrceni - dobrosrdečná mlékařka propadá beznadějí a nechce si připustit, že by soudy snad nebyly spravedlivé; utěšuje ji milý holič, který sice vnitřně s "popravou" obžalovaného nesouhlasí, ale neodvažuje se nahlas nic namítat. Inženýr je natolik rozčarován, že chce odejít, ale ke svému překvapení zjistí, že jsou drženi v poradní místnosti, kam jim sám předseda soudu přijde sdělit, že doufá, že splní to, co se od nich očekává (naznačuje jim tím, že mají potvrdit vinu).
Chápal jsem ho až příliš dobře. Bál se. Chtěl odejít. Chtěl uprchnout, ale bylo už pozdě. Už es nevyhne konfrontaci. Vrací se tedy. Nazývám to útěk dovnitř. Ztratit se, uprchnout, odejít - dovnitř. Byly doby, kdy člověk prožil všechny svoje dny, aniž mu byla dopřána volba a aniž poznal hrůzu okamžiku, kdy jedinou volbou je hledání úniku. Dneska se proplétáme mezi nastraženými řetězci okolností, potácíme se mezi rozevřenými tlamami, málokomu je dopřáno, aby se nedostal do nenapravitelné blízkosti některé z nich. Většina lidí obvykle promešká okamžik, kdy snad lze ještě uniknout. Co tedy zbývá než dobrovolně vstoupit tam, kde by stejně zmizeli nedobrovolně pohlceni? Učiní-li to rychle a odhodlaně, mohou dokonce uvěřit, že přece jen zvolili svobodně. Tak tedy volí své povolání, přesvědčení nebo životní druhy. Nechtějí-li vstoupit anebo váhají-li, jako já kdysi váhal, zůstanou osamoceni a odvrženi stranou.
Jediný na koho ta úděsná událost nemá zdánlivě vliv je předseda poroty - vysloužilý voják, nazývaný v povídce kapitánem. Ten si stále tvrdošíjně stojí za svým: soudy jsou spravedlivé, proto je poprava obžalovaného (byť předčasná a ještě neschválená spravedlivým soudem) naprosto ospravedlnitelná: vždyˇž to byl vrah.
A tu náhle v jediném záblesku jsem prohlédl. Ne on, ale já nepochopil skutečné poslání tohoto tribunálu! Podlehl jsem falešné představě, že jsem byl povolán proto, abych nalezl a potvrzoval spravedlnost. Já, který jsem tak mnoho přemítal o lidské spravedlnosti a došel jsem k těm nejbeznadějnějším závěrům, jsem si lhal o tomto tribunálu a o svých možnostech zde, lámal jsem si hlavu vztahem soudce k zákonům, uvažoval o jeho víře či nevíře v jejich dokonalost. Ale což jsem tolikrát v minulosti neshledal tu třetí možnost? Ani věřit ani nevěřit, ale prostě se nezajímat. O zákony ani o spravedlnost.
Což už první soudcové v dávnověku lidské historie se nesnažili svoji funkci proměnit nejen v nástroj spravedlnosti, ale i v nástroj vlastní moci? A nebyla v dějinách celá údobí - kdy trestající soudy vítězů sloužily daleko méně spravedlnosti a daleko více moci? Kdy jejich úkolem nebylo ani tak nabízet ochranu nevinným, jako budit jejich hrůzu? Člověk se jenom brání to, co ví o dějinách, připustit si i o vlastní době a o vlastní situaci.
Vzpomněl jsem si na slova inženýrova: nic neotřese autoritou soudů více než falešný rozsudek. Já s nimi souhlasil. Ale byla to pravda? Čas od času byli uznáni jako posedlí ti, kteří nesplnili ani jeden z požadovaných znaků, a na hranici plála těla těch, o jejichž nevině nepochyboval nikdo z těch, kdo je dovlekl na hranici. Ale čím patrnější byla jejich nevina, tím lépe, neboť tím více byla vyzdvižena síla a odhodlanost moci, která je pokořila.
Nesmíme zaměňovat pomyslnou autoritu, která plyne z hájení pravdy, se skutečnou autoritou moci. Nic více přece neupevní moc než falešný rozsudek, než rozsudek okázale pohrdající všemi fakty, všemi zákony, rozsudek, který neváhá potupit i nejprostší smysl pro spravedlnost.
Nic nezlomí ducha víc, než zjistí-li člověk, že nějaká vyšší moc je pevně rozhodnuta naplnit svoje úmysly bez ohledu na všechny normy, dokonce i na ty, které sama stanovila. Nic nemůže více poděsit ,neboť nic víc neodhalí člověku jeho bezmocnost. Vždyť každý ví, že může být podroben stejné vůli, stejně neodvratnému rozhodnutí. Kdy? Za co? Jak se má takovému rozhodnutí vymknout? Jak se zachránit před hranicí, kterou vidí hrozivě planout? Vzbouřit se? Ale v takové chvíli se přece většina lidí neodváží bouřit. Podlehnou bázni, ano, té bázni, o níž hovořil inženýr, a snaží se naopak lichotit moci, nezpěčovat se jí, chovat se poslušně. Když inkvizice nejvíce řádila, statisíce dychtivě sledovaly planoucí hranice.
Ostatní členové jsou víceméně přesvědčeni o tom, že obžalovaný byl nevinný, jenže si nyní uvědomují, že tento jejich názor nikoho nezajímá.
Hlavně archivář s inženýrem mají se smířením-se s tímto faktem značné potíže (holič a mlékařka jsou příliš jednodušší, aby si uvědomovali principy spravedlnosti nebo nebezpečí toho, že soudy takto získají příliš velkou moc a budou moci odsoudit kohokoli bez pádných důkazů).
Nakonec při hlasování poroty všichni (dokonce i inženýr, který podlehne strachu po přečtení dopisu od mladého studenta medicíny, který soudu vzkazuje, že se omlouvá za to, že páchal "podvratnou činnost", snažil se najít vlastní důkazy, ale "nepodařilo" se mu to a nyní říká, že obžalovaný byl zcela jistě vinen) předčasnou popravu ospravedlní a hlasují: vinen. Pouze archivář překoná svůj strach z hrozící odplaty a řekne svůj skutečný názor.
Nedovedu si představit, že bych vyslovil něco jiného než svoje přesvědčení, i kdyby mě za ně čekal nejtěžší trest. Kdybych měl selhat v této rozhodující chvíli, život by pro mě stejně ztratil cenu.
Na skutečnosti, že nevinná osoba je mrtvá a veřejností nadále pokládána za vraha sice nic nezmění, ale alespoň nezaprodá sám sebe. Sklidí pohrdání kapitána, mlékařka s holičem na celou příhodu pravděpodobně brzy zapomenou a budou se již pouze chlubit faktem, že kdysi byli v porotě a rozhodovali o spravedlnosti. Inženýr se stydí za svou zbabělost a děkuje archiváři, že promluvil i za něj. Čtenář neví, co se vlastně stalo se studentem medicíny nebo co se dále dělo s archivářem: Klíma ho opouští na lavičce v parku před budovou soudu - zcela bezradného ohledně svého dalšího osudu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 payday_loans payday_loans | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 18:44 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama