"Když to není rozbité, nespravuj to."

Cormac McCarthy - Cesta

14. října 2010 v 0:11 | frida |  Čtenářský deník
Cormac McCarthy
Cesta
Hlavní postavy: otec, syn

Otec a syn spolu putují po Zemi, která nyní, po záhadné (autorem blíže nespecifikované) katastrofě, připomíná spíše pustinu plnou popela a prachu. Téměř všichni lidé zemřeli buď bezprostředně při neštěstí, nebo v letech po něm, protože post-apokalyptický vzhled kdysi "modré" planety, na které nyní vládnou pouze různé odstíny šedé, trvá již tak dlouho, že chlapec ani nepamatuje dřívější život - narodil se totiž mužově manželce hned na začátku oné katastrofy.
Při své cestě na Jih, kde - jak doufají - naleznou "něco lepšího", ačkoli sami vlastně ani nedokážou věřit v existenci něčeho takového, pokud vůbec tuší, co by to vlastně mělo přesně být, každý den řeší složitou otázku vlastní existence. Jak přežít v pusté ohněm zničené krajině, kde nežijí zvířata ani nerostou rostliny, kde nesvítí slunce ani měsíc, kde je zima a všudypřítomný popílek a kde narazit na další poutníky může znamenat smrtelné nebezpečí?

Navíc jim nezbývá moc času - jejich zásoby se tenčí (přestože se na ně vždy v nejkrajnější nouzi usměje štěstí a najdou nějaký nový zdroj potravy), těch "zlých" (zdivočelí lidé s kanibalními sklony) přibývá a setkávají se s nimi stále častěji, muže navíc sužuje nemoc a sám si je velmi dobře vědom toho, že brzy zemře a bude muset chlapce nechat samotného… Přesto se snaží udržovat v chlapci určitou naději a ničí ho pohled na vlastní vyhublé hladové dítě, které vlastně ani není dítětem, protože ho navždy změnily prožité události a obrazy, které si už "z hlavy stejně nikdy nevymaže".
Nakonec muž skutečně umírá a kniha končí tím, že osiřelého chlapce najde jiný muž, který mu nabídne, aby šel s ním, což chlapec po počátečním váhání a poté, co se ubezpečí, že muž má "čisté úmysly", přijímá.
Toto depresivní "science-fiction" (jak dílo označil nakladatel) bylo roku 2007 oceněno Pulitzerovou cenou a v roce 2009 byl na jeho motivy natočen stejnojmenný film s Viggo Mortensenem v hlavní roli.

Nepočítané dny bez kalendáře se pomalu vlekly. V dálce na mezistátní dálnici stály nekonečné řady shořelých a zrezavělých aut. Holá drátěná kola v tuhé šedé hmotě - v roztavené gumě. Spálená těla se scvrkla, takže vypadala jako mrtvolky dětí; mrtvoly seděly na pružinách, které jediné zůstaly ze sedadel. Deset tisíc snů pohřbených v jejich seškvařených srdcích. Šli dál. Šlapali po mrtvém světě jako krysy v kole. Noci mrtvolně tiché a ještě mrtvolněji černé. Příšerná zima. Skoro vůbec nemluvili. Muž bez ustání kašlal a chlapec se díval, jak plive krev. Plahočili se dál. Špinaví, otrhaní, bez naděje. Zastavoval se a opíral se o vozík; chlapec šel dál, a pak se také zastavil a ohlédl se. Muž zdvihl uplakané oči a viděl chlapce vepředu, jak se za ním ohlíží - ohlíží z jakési nepředstavitelné budoucnosti, svítil v té pustině jako svatostánek.
Silnice přecházela přes vyschlý močál; ze zmrzlého bahna trčely rampouchy jako krápníky v jeskyni. Zbytky po dávném ohništi u silnice. Za ním dlouhý betonový chodník. Mrtvá bažina. Mrtvé stromy stály v šedivé vodě, povlávaly na nich šedé zbytky mechu. U obrubníku navátý jemný popílek. Opíral se o zábradlí z drsného betonu. Třeba při záhubě světa konečně bude vidět, jak vlastně byl udělaný. Oceány, hory. Tíživá antipodívaná na zanikající věci. Nekonečná pustina, podmáčená a chladně prastará. Ticho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama