"Když to není rozbité, nespravuj to."

Březen 2011

Lewis, Clive Staples - Rady zkušeného ďábla

3. března 2011 v 21:14 | frida |  Čtenářský deník
Clive Staples Lewis
Rady zkušeného ďábla
"Ďábel… ten pyšný duch… nesnese, aby se mu někdo posmíval." (sv. Thomas More)
"Pokud ďábel neustoupí před citáty z Písma sv., lze ho nejlépe zahnat výsměchem a pohrdáním, protože on posměch nesnáší." (Luther)
Rady zkušeného ďábla vyšly poprvé roku 1942, tedy za druhé světové války, v britských novinách The Guardian a okamžitě vyvolaly bouřlivé reakce čtenářů i církevních hodnostářů. Jedná se o fiktivní dopisy (celkem jich je 31) zkušeného pekelného úředníka Zmarchroba adresované jeho synovci Tasemníkovi, ve kterých mu radí, jak svést člověka - o kterém mluví jako o "pacientovi" - k hříchu a zajistit tak jeho zatracení.
"Můj drahý Tasemníku,
uvažoval jsem o Tvém návrhu, jak hodláš vést svého pacienta v četbě a zajišťovat, aby se často scházel se svým materialistickým přítelem. Ale nejsi trochu naivní? Vždyť Ty si snad myslíš, že ho z Nepřítelova sevření dostaneš pomocí argumentů! To možná platilo před několika sty lety. Tehdy ještě lidé dobře věděli, kdy něco bylo dokázáno a kdy ne; a pokud to dokázáno bylo, také tomu věřili. Tehdy ještě spojovali myšlení s činností a byli ochotni změnit svůj životní styl, pokud k tomu došli rozumovou úvahou. Ale to už jsme z velké části dokázali změnit - s pomocí časopisů a jiných podobných zbraní. Tvůj člověk je už od dětství zvyklý na to, že se mu v hlavě točí současně tucet navzájem si odporujících životních filozofií. Na jednotlivá učení nehledí jako na zásadně "pravdivá" nebo "lživá", ale jako na "akademická", "praktická", "zastaralá", "současná", "všeobecně uznávaná" nebo "nemilosrdná". V tom, abys ho udržel vně církve, Ti nejlépe pomohou fráze, ne argumenty. Neztrácej čas tím, že by ses ho snažil přesvědčit, že materialismus je pravdivý! Ať si myslí, že je silný, věcný nebo odvážný, že je to filozofie budoucnosti. Takové věci ho přece zajímají!"
Na příkladu jednoho mladíka, o jehož duši Tasemník bojuje (protože ďáblové se živí pohlcováním duší ostatních bytostí - i sebe navzájem), popisuje C. S. Lewis lidské slabosti a špatné vlastnosti a také jejich důsledky. Nepřímo čtenáře seznamuje s pravidly křesťanského života a vysvětluje záměry "Nepřítele" (Boha), který lidi miluje a snaží se jim ukázat správnou cestu vedoucí k branám království nebeského. Zároveň využívá současného dění a bere v potaz probíhající válku, kterou ovšem Zmarchrob nebere jako vítězství jejich strany, ale spíše jako prostředek k dosažení kýžených cílů, který však má i svá "negativa" a může být prospěšný i "Nepříteli".
Tasemníkův pacient nakonec i přes veškeré ďáblovo snažení padne do rukou opačné strany a v závěru Zmarchrob naznačuje, že se těší na to, až svého synovce pozře, což odpovídá následujícímu citátu a autorově představě ďáblů a Pekla, kterou nastiňuje v předmluvě[1] a reaguje jí na časté dotazy čtenářů:
"Milton nám sdělil, že "ďáblové jsou navzájem pevně spojeni svorností zatracenců". Ale jak? Přátelstvím rozhodně ne. Bytost, která dokáže milovat, ještě nemůže být ďáblem. A tady mi můj symbol přišel znova vhod. Umožnil mi zobrazit společnost úředníků, kterou drží pohromadě jedině strach a nenasytnost. Navenek tam obvykle panují uhlazené způsoby. Být hrubý k nadřízeným by se rovnalo sebevraždě; být hrubý k sobě rovným by je mohlo varovat dříve, než dokončíte své úklady proti nim. Vždyť heslem celé organizace je "všichni proti všem". Každý přeje ostatním jen ostudu, degradaci a zkázu; všichni jsou experty na důvěrná hlášení, předstíraná spojenectví a rány dýkou do zad. A to všechno zakrývá tenká skořápka zdvořilosti, výrazů hluboké úcty a uznání neocenitelných zásluh jejich spolupracovníků. Tato skořápka se čas od času prorazí a vřelá láva nenávisti se vylije na povrch.
Tento symbol mi také umožnil zbavit se té absurdní představy, že by snad ďáblové nesobecky usilovali o cosi jménem Zlo (zlo s velkým Z). O takové nudné chiméry moji ďáblové vůbec nemají zájem. Mají k tomu dva motivy. Prvním z nich je strach před trestem. Stejně jako v totalitních režimech existují tábory určené k mučení, tak i moje Peklo obsahuje ještě hlubší Pekla: "nápravná zařízení". - Jejich druhým motivem je jakýsi hlad. Představuji si, že ďáblové dokážou v duchovním smyslu sežrat sebe navzájem - a nás také. Dokonce i na lidech bývá vidět ta nezřízená touha ovládnout (téměř spolknout) svého bližního - aby se tak celý jeho duchovní a citový život stal jen rozšířením jejich vlastního života; aby svou nenávist, zlobu a egoismus ukájeli i jeho prostřednictvím."


Kingsley Amis - Šťastný Jim

2. března 2011 v 19:04 | frida |  Čtenářský deník
Kingsley Amis
Šťastný Jim
Hlavní postavy: James Dixon, profesor Welch, Christina Callaghanová, Bertrand Welch

James (Jim) Dixon působí na katedře historie cambridgské univerzity. Vedoucím katedry a tedy jeho přímým nadřízeným je profesor Welch, mírně roztržitý postarší muž a velký milovník anglické tradiční kultury, kterému se Dixon z pochopitelných důvodů snaží za každé situace zavděčit, přestože jím (a jemu podobným lidem) z hloubi duše pohrdá. Jeho vlastní postavení na katedře není zrovna jisté: za necelý rok působení stihl zranit lektora angličtiny a nepřímo urazit knihu bývalého studenta, která byla napsána pod Welchovým vedením. "Vděčně" proto přijme jak pozvání k Welchům domů na pořádaný kulturní večer, tak i možnost přednést k jakési příležitosti přednášku na téma: "blažený věk alžbětinské Anglie".
Do snobské společnosti manželů Welchových a jejich hostů však mladý Dixon vůbec nezapadá a svou bezprostředností způsobí několik trapných situací, než se rozhodne utéci před hromadným zpěvem madrigalů a před chystaným koncertem do hospody. Ke svým hostitelům se vrátí až pozdě večer v mírně podroušeném stavu, pohádá se s Welchovým synem Bertrandem (podle vlastních slov geniálním ale zatím nedoceněným malířem) a dobrý dojem neudělá ani na jeho přítelkyni, krásnou Christinu Callaghanovou, když si ji splete s Bertrandovou předchozí dívkou, za což ho odsoudí i jeho kolegyně z univerzity, lektorka Margareta Peelová, se kterou má Dixon zvláštní vztah. Margaretu před několika týdny opustil její snoubenec a poté se pokusila o sebevraždu. Dixon jí slouží jako vrba i jako potenciální budoucí milenec (ale tak daleko se zatím nedostali). Jim Margaretu spíše lituje a bojí se jí nechat samotnou, než že by k ní něco doopravdy cítil, zato Christina se mu na první pohled velmi líbí, ale připadá mu, že pochází z lepší společnosti a že je pro něj "příliš dobrá".
Stane se ale něco, co Dixona utvrdí v přesvědčení, že Christina není tak upjatá jak na první pohled působí. Ráno se totiž Dixon probudí a ve své posteli najde neklamné známky toho, že v ní něco hořelo. Usnul totiž s cigaretou, která propálila prostěradlo, přikrývku i koberec a dokonce se mu podařilo zničit i noční stolek.

Dixon byl opět naživu. Plné vědomí ho zasáhlo dříve, než mu mohl uhnout z cesty; žádná pozvolná, vznešená pouť ze síní spánku, ale rázné a bezohledné vyhození. Ležel s roztaženýma rukama a nohama, příliš zničený, aby se mohl pohnout, jako potlučený krab, vyvržený za jitra na kamenitý břeh moře. Světlo ho bolelo, ale nebolelo ho tolik jako pohled na jednotlivé předměty; po prvním pokusu se rozhodl už očima nepohnout. Všechno, co viděl, mu pulsovalo tupým duněním v hlavě. Jeho ústa zřejmě sloužila nějakému nočnímu tvorovi za latrínu a později i za mauzoleum. Během noci se také nějakým způsobem zúčastnil přespolního běhu a byl odborně ztlučen tajnou policií. Bylo mu zle.
Vztáhl ruku a nasadil si brýle. Okamžitě viděl, že s ložním prádlem těsně před jeho obličejem je cosi v nepořádku. S nasazením života se posadil a to, co spatřily jeho třeštící oči, vystupňovalo řádění činelisty v jeho hlavě k zuřivosti. Velký, nepravidelně ohraničený kus prostěradla, pod kterým spal, scházel, a to v místě, kde bylo přeloženo přes pokrývku; menší, ale přesto podstatný kus přeložené pokrývky scházel také; scházel i kus zvíci přibližně jedné dlaně v pokrývce pod přeloženou částí a pod přeloženým prostěradlem. Těmito otvory, které měly náležitě začernalé okraje, mohl ještě vidět hnědou skvrnu na další pokrývce. Objel prstem okraje díry v prostěradle, a když ho prozkoumal, zjistil stopy tmavošedého prachu. To znamenalo popel; popel znamenal, že něco hořelo; a jestliže něco hořelo, mohla to být pouze cigareta. Dohořela cigareta na přikrývce? Jestliže nedohořela, kde je nyní? Nikde, ani na posteli, ani v posteli. Nahnul se přes pelest, skřípaje zuby; světležlutým polem vzácně vypadajícího koberce se táhla hnědá, hluboká rýha, končící u hromádky zuhelnatělého papírku. Zachvátila ho veliká lítost, která citelně vzrostla, když se podíval na noční stolek. Byl zohaven dvěma černými vypálenými žlábky, místy našedlými, místy lesklými, sbíhajícími se v pravém úhlu a končícími v sousedství popelníku, který obsahoval jedinou použitou sirku. Na stole ležely další dvě sirky, nepoužité; zbytek se válel spolu s prázdným balíčkem od cigaret na zemi. Bakelitový pohárek zmizel.
Bylo tohle všechno jeho dílem? Nebo přenocoval v jeho pokoji poutník, lupič? Stal se obětí strašidla, tajně oddaného kuřácké vášni? Usoudil, že všechny škody pravděpodobně způsobil sám, a přál si, aby se to bylo nestalo. Nemohlo to skončit jinak než vyhozením z místa, zejména jestli nepůjde za paní Welchovou a ze všeho se jí nevyzná, jenže toho, jak věděl již nyní, nebude nikdy schopen.

Dixon přemýšlí, jak by se z toho dostal. Nenapadne ho nic lepšího než ohořelé okraje ořezat a jde dolů, kde potká snídající Christinu. S celou záležitostí se jí svěří a ona mu pomůže vše provizorně zamaskovat.
Blíží se každoroční univerzitní ples a Jim slibuje Margaretě, že s ní půjde tančit, přestože to moc neumí a ani se mu valně nechce. Na plese budou i manželé Welchovi a Bertrand s Christinou, kterou vzal hlavně kvůli tomu, aby ho představila svému strýčkovi, mecenáši umění Gore-Urquhartovi, u nějž se Bertrand chce ucházet o místo tajemníka. Původně měl jít Bertrand se svou milenkou, Carol Goldsmithovou, manželkou dalšího učitele z univerzity. Ta je na něj nyní rozzlobená a ve společnosti panuje poněkud napjatá atmosféra. Bertrand se vnucuje Gore-Urquhartovi, který zapůsobil i na Margaretu, takže se na něj doslova věsí. Christina netuší, proč se jí nedaří navázat přátelský hovor s Carol a Carol - aby jí unikla - vyzve k tanci Jima. Prozradí mu, že má poměr s Bertrandem (což tou dobou Jim ví, protože když se tehdy u Welchů vracel z hospody, viděl je spolu) a nabádá ho, aby se pokusil mu Christinu přebrat, protože si všimla, že je do ní zamilovaný. Po jejím proslovu si Jim své city ke krásné dívce uvědomí a odhodlá se k činu. Nabídne jí, aby s ním z plesu odjela, což Christina přijímá, protože se nebaví a Bertrand se jí nevěnuje.
V taxíku na cestě k domu profesora Welche se Christina rozpovídá o svém vztahu k Bertrandovi i k Jimovi a celý večer skončí tím, že se Jim a Christina políbí. Brzy se však oba rozhodnou svůj "románek" ukončit ještě dříve než doopravdy začne. Christina z pocitu závazku vůči Bertrandovi a Jim ze strachu o Margaretu.
Jim je čím dál nespokojenější se svým životem a vše vyvrcholí na plánované přednášce, kde se z nervozity opije, k radosti přítomných studentů paroduje nenáviděného Welche a posléze dokonce i rektora univerzity, a nakonec přednášku není schopen dokončit tak, jak plánoval, a všechny přítomné důležité osoby urazí. Pro vedení univerzity je to poslední kapka a Dixon je vyhozen. Uzavírá se i kapitola jeho života obsahující Margaretu, protože se mu ozve její bývalý "snoubenec" a chce s ním nutně mluvit. Jim po chvíli váhání svolí ke schůzce a ke svému překvapení se dozvídá pravdu: Margaret ani zasnoubená nebyla a její přítel ji neopustil kvůli jiné dívce, ale proto, že už dál nechtěl snášet její citové vydírání. O sebevraždu se navíc pokusila jen proto, aby upoutala pozornost a s pomocí soucitu k sobě jak svého přítele, tak Jima, ještě více přivázala.
Nakonec Jim najde i nové místo: Gore-Urquhart, kterému byl bezprostřední mladík od začátku sympatický, mu nabídne pozici svého tajemníka. Toto výhodné zaměstnání není to jediné, co Jim "ukradne" Bertrandovi, neboť se nakonec dá dohromady s Christine, které mezitím Carol Goldsmithová prozradila vše o svém poměru s Bertrandem.
Román velmi humorně líčí příběh mladého člověka bojujícího proti konvencím své doby a přestože se děj odehrává v padesátých letech minulého století, je stále aktuální.