"Když to není rozbité, nespravuj to."

Září 2011

Anton Pavlovič Čechov - Tři sestry

29. září 2011 v 15:53 | frida |  Čtenářský deník
Anton Pavlovič Čechov
Tři sestry
Hlavní postavy: Andrej Prozorov, Natálie, Olga, Máša, Irina, Fjodor Kulygin, Alexandr Veršinin, Nikolaj Tuzenbach, Vasilij Solený, Ivan Čebutykin
Anton Pavlovič Čechov je zakladatelem lyrického dramatu, které reprezentují například jeho hry Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad nebo Racek. Je v něm potlačena dějovost a do popředí se dostávají lyrické partie. Vyznačuje se jemnými dialogy, patosem, emocionálností. Děj nemá tradiční kompozici, dramatičnost i tragičnost vyrůstá z nitra postav. Častými motivy jsou hledání životních jistot, kritika ruské společnosti, naznačení perspektiv šťastného života.
Drama o čtyřech dějstvích sleduje část života čtyř sourozenců Prozorovových. Jejich otec byl plukovníkem v armádě, a když byly děti malé, odstěhoval se s nimi z Moskvy na venkov. Andrej, Olga, Máša a Irina byli přísně vychováni a dostalo se jim skvělého vzdělání. Andrej sní o kariéře vysokoškolského profesora a na vesnici se zamiluje do Natálie, kterou jeho sestry neschvalují, protože je pro ně příliš primitivní a přízemní. Sestry život na venkově nesnášejí, protože jim ve srovnání se vzpomínkami na Moskvu připadá nudný a také proto, že zde nemají žádné větší uplatnění (Veršinin jejich romantické představy o Moskvě a o štěstí, které je tam prý čeká, komentuje slovy: "Štěstí pro nás neexistuje a nemůže existovat, my po něm jenom toužíme.")Nejstarší Olga pracuje jako učitelka na gymnáziu, Máša je provdána za gymnazijního profesora Fjodora Kulygina, kterého však již dávno nemiluje, a nejmladší Irina zase poutá pozornost všech mužů v okolí, přičemž sama o žádného nestojí a čeká na vysněného prince, kterého zaručeně potká hned, jak se přestěhují do Moskvy. Od začátku hry sestry mluví o tom, že se chtějí do Moskvy vrátit, ale dlouho očekávaný návrat do rodného města se neustále oddaluje.
Andrej se ožení s Natálií, mají spolu dvě děti, ale jejich manželství není šťastné. On vzdá svůj sen a skončí jako člen krajské správy - svou práci nesnáší, ale nechce si to připustit, stejně jako se snaží ignorovat fakt, že ho jeho žena podvádí s předsedou krajské správy Protopopovem. Začne mít dluhy a nakonec musí uvalit hypotéku na rodinný dům, který vlastní spolu se sestrami. Natálie se chová panovačně a nafoukaně, nezajímá jí nic z toho, co se děje kolem ní a žije jen pro svého milence a své děti.
Olga přijme místo ředitelky gymnázia, odstěhuje se do erárního bytu a vezme k sobě i starou chůvu, kterou Natálie chtěla vyhodit na ulici, přestože pro rodinu pracovala třicet let. Máša je zničena nešťastným manželstvím - svého muže si brala hned po maturitě a tehdy jí připadal chytrý. Teď si uvědomuje, že takový není a připadá si jako dub připoutaný zlatým řetězem na břehu moře. Zamiluje se do podplukovníka Veršinina, který se znal s jejím otcem, a mají spolu poměr. Veršinin je nešťastně ženatý, jeho žena je labilní a neustále se pokouší o sebevraždu, aby na sebe upoutala pozornost a lítost ostatních. I milostný život Iriny je komplikovaný: zamiluje se do ní bohatý baron a poručík Tuzenbach, který je velmi galantní; jeho sokem je pak štábní kapitán Solený, jeho "přítel", který se neumí chovat ve společnosti a přestože je normálně celkem vtipný a šarmantní (jak Tuzenbach připouští), během návštěv u Prozorovových se chová velmi hrubě. Jak již bylo naznačeno, Irina jejich city neopětuje, nakonec však přijímá nabídku k sňatku, kterou jí baron Tuzenbach učiní.
Hra však končí nešťastně pro všechny sourozence: vojáci jsou odveleni do Polska a baron Tuzenbach, který z armády vystoupil, aby mohl pracovat, je zastřelen v souboji se Soleným pouhý den před svatbou s Irinou. Sestry tak zůstávají samy.
Postavy v této hře také mimo jiné filozofují o životě za několik set let a o tom, jaký bude:
VERŠININ: No tak co? Když nám nenesou čaj, tak se aspoň pustíme do filozofie.
TUZENBACH: Tak pojďte. Na jaké téma?
VERŠININ: Na jaké téma? Pojďte se zasnít… například… o životě jaký bude po nás, tak za dvě stě, tři sta let.
TUZENBACH: No dobře. Po nás budou lidi létat v balónech, změní se saka, lidi možná objeví šestý smysl a vypěstují ho, ale život zůstane pořád stejný, těžký, plný tajemství a šťastný. I za tisíc let budou lidi vzdychat: "Ach, to je těžký život!" A zároveň, přesně tak jako teď, se budou bát smrti a nebudou chtít umřít.
VERŠININ: Jak bych vám to řek? Mně se zdá, že na zemi se všecko určitě pozvolna změní, že už se to mění před našima očima. Za dvě stě, tři sta let, koneckonců za tisíc let - o čas tu nejde - nastane nový šťastný život. My ho žít nebudeme, pochopitelně, ale žijeme pro něj už teď, pracujeme a trpíme, tvoříme ho. A jenom v tom spočívá smysl naší existence a - chcete-li - i naše štěstí. (…) Skončil jsem tam, kde vy, akademii nemám. Hodně čtu, ale neumím si knihy vybírat, takže možná vůbec nečtu to, co by člověk měl číst, ale musím říct, že čím déle žiju, tím víc chci vědět. Šedivějí mi vlasy, už jsem skoro dědek, ale vím toho málo. Ale přesto mám ten dojem, že to nejpodstatnější, to hlavní že vím, to že vím naprosto jistě. A moc bych vám chtěl dokázat, že štěstí pro nás neexistuje, nemůže a nebude existovat… My musíme jenom pracovat a pracovat, ale štěstí, to je úděl našich vzdálených potomků. Když ne já, tak aspoň potomci mých potomků.
TUZENBACH: Tak podle vás člověk nesmí na štěstí ani pomyslet? Ale co když jsem šťastný?
VERŠININ: Nejste.
TUZENBACH: My si zřejmě nerozumíme! No jak vás mám přesvědčit? (…) Nejen za dvě stě nebo tři sta let, ale i za milión let zůstane život stejný, jako byl kdykoli předtím. Život se nemění, ten je stálý a řídí se svými zákony, do kterých nám nic není, nebo aspoň které nikdy nepoznáme. Tažní ptáci, jeřábi například, letí a letí, a ať se jim honí hlavou jakékoli myšlenky, vysoké nebo nízké, stejně poletí dál a nebudou vědět proč a kam. Letí a budou létat, ať se mezi nimi objeví jací chcete filozofové. A jen ať si filozofují jak chtějí, hlavně že budou létat…
MÁŠA: Ale musí to mít nějaký smysl, ne?
TUZENBACH: Smysl… Venku padá sníh. Má to nějaký smysl?
MÁŠA: Mám dojem, že člověk musí v něco věřit nebo musí aspoň víru hledat, jinak je život prázdný jako… Žít a nevědět, proč letí jeřábi, proč se rodí děti, proč na nebi svítí hvězdy… Buď musí člověk vědět, k čemu je na světě, anebo je všecko nesmysl a člověku je pak všecko jedno.

Anton Pavlovič Čechov - Racek

29. září 2011 v 15:23 | frida |  Čtenářský deník
Anton Pavlovič Čechov
Racek
Hlavní postavy: Irina Arkadinová (Treplevová), Konstantin Treplev, Petr Sorin, Nina Zarečná, Máša, Trigorin, Dorn, Medvěděnko
Anton Pavlovič Čechov je zakladatelem lyrického dramatu, které reprezentují například jeho hry Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad nebo Racek. Je v něm potlačena dějovost a do popředí se dostávají lyrické partie. Vyznačuje se jemnými dialogy, patosem, emocionálností. Děj nemá tradiční kompozici, dramatičnost i tragičnost vyrůstá z nitra postav. Častými motivy jsou hledání životních jistot, kritika ruské společnosti, naznačení perspektiv šťastného života.
Hra Racek sleduje osudy návštěvníků jednoho venkovského panství. Patří Petrovi Sorinovi, který nikdy nedokázal naplnit své životní sny (oženit se a stát se spisovatelem). Na návštěvě je tu jeho sestra Irina Arkadinová (provdaná Treplevová), ruská herečka, která sama sebe poněkud přeceňuje a vyžaduje nepřetržitou pozornost okolí; její syn Konstantin Treplev, který matku sice miluje, ale zároveň nesnáší její životní styl a opovrhuje současným "uměním" - sám se snaží nalézt jeho nové formy, ale nemá jasný cíl a jeho matka ho shazuje místo toho, aby ho podporovala. Irina s sebou přiveze i svého mladšího milence, spisovatele Trigorina, kterým Treplev pohrdá pro jeho nedostatek talentu, a jeho pohrdání se změní v nenávist, když se do údajně slavného literáta zamiluje jeho dívka - Nina Zarečná, která trpí přísnou výchovou rodičů, kteří ji neradi vidí ve společnosti Sorina , Arkadinové a ostatních, ale přesto se touto zakázanou "bohémskou" společností cítí přitahována jako "racek k jezeru".
Treplev napíše vlastní divadelní hru a uspořádá u jezera její představení. Jedinou roli hraje Zarečná a Treplev chce svou abstraktní hrou ukázat směr, kterým by se podle něj divadelní umění mělo ubírat ("Nutno zobrazovat život ne takový, jaký je, ani takový, jaký má být, ale takový, jakým se jeví v našich touhách."). Kvůli výsměšným poznámkám Iriny, které Treplev nedokáže snést, je však hra předčasně ukončena. Nepochopeného autora utěšuje rodinný přítel, starý doktor Dorn, který má rád Trepleva, líbí se mu jeho umělecké pokusy a rád by mu pomohl svou radou: "v díle musí být jasná, určitá myšlenka. Musíte vědět, proč píšete, jinak - půjdete-li po té malebné cestě bez určitého cíle - zabloudíte a váš talent vás zahubí." Treplev je však natolik zaujatý hledáním Zarečné, že doktora neposlouchá a odchází. Krátce poté k Dornovi přijde Máša, dcera Sorinova správce (její matka je do Dorna zamilovaná) a vyzná se mu ze své nešťastné lásky k Treplevovi. Do Mášy je zase zamilovaný místní učitel Medvěděnko a ona se nakonec rozhodne se za něj provdat a na Trepleva zapomenout ("Vyrvu tu lásku ze srdce i s kořenem. (…) Vdávám se. Vezmu si Medvěděnka. (…) Milovat beznadějně, celé roky na něco čekat… Ale jak se vdám, nebudu mít na lásku čas, nové starosti přehluší všechny staré. A přece jenom, víte, je to změna.").
Vztah Niny Zarečné k Treplevovi po propadnutí jeho hry značně ochladne a mladá dívka začne trávit čas lichocením Trigorinovi. Obdivuje jeho slávu a sama touží být také tak slavná, když Trigorin s Arkadinovou odjíždí (Arkadinová chce svého milence dostat z dosahu mladší Zarečné), rozhodne se utéct za ním, opustit Trepleva (který se mezitím z nešťastné lásky neúspěšně pokusil o sebevraždu) a stát se herečkou.
O dva roky později Sorin vážně onemocní a je k němu opět zavolána Arkadinová, která s sebou přiveze Trigorina. Treplev žil na venkově se strýcem, stal se z něj spisovatel (publikuje pod pseudonymem), ale nikdy se nedokázal vyrovnat se ztrátou své lásky a múzy. Máša je provdaná za Medvěděnka, mají spolu dítě, ale stále nešťastně miluje Trepleva. Nina Zarečná byla krátce Trigorinovou milenkou, ale poté, co zemřelo dítě, které s Trigorinem měla, ji milenec opustil a vrátil se k Arkadinové. Její herecká kariéra se také nevyvíjela tak slibně, jak si představovala - hrála špatně a zároveň trpěla proto, že si své nedostatky uvědomovala. Také se poněkud zbláznila a Treplevovi se na dopisy, které mu posílala, podepisovala "Racek".
Návštěva hraje doma loto, a zatímco Treplev trpí depresemi, jeho matka ho okázale ignoruje, mluví pouze o sobě a po Dornově komplimentu ohledně Treplevova talentu dokonce bez výčitek přiznává, že od něj ještě nic nečetla. Zatímco ostatní večeří, do domu přichází Nina a povídá si s Treplevem. Ten se jí vyzná ze své neutuchající lásky, ale ona ho odmítá s tím, že musí odjet kvůli angažmá. Vypráví mu o svém těžkém životě a připomíná mu námět o zastřeleném rackovi, který kdysi pro krátkou povídku vymyslel Trigorin poté, co na lavičce u jezera spatřil mrtvého racka, kterého zabil Treplev a přinesl ho Nině.
NINA: On je tu taky… No, ano… To nic… Ano… On nevěřil divadlu, pořád se smál mé touze a já pomalu taky přestávala věřit a klesala jsem na mysli… A k tomu starosti o naši lásku, žárlivost, věčný strach o malého… Začala jsem být malicherná, prázdná , a na jevišti jsem byla úplně bezradná… Nevěděla jsem, co s rukama, co s hlasem, jak se postavit. Vy si neumíte představit ten pocit, když herec ví, že hraje strašlivě. Jsem racek. Ne, to nechci říct!... Pamatujete, jak jste zastřelil racka? Náhodou přišel člověk, spatřil ho a - nemaje nic jiného na práci - přivedl ho do záhuby… Námět na krátkou povídku… To není ono… Co jsem to chtěla?... O tom divadle. Teď už to tak není… Už jsem skutečná herečka, hraju s rozkoší, strhuje mě to, jsem na jevišti šťastná a připadám si krásná. A teď, co jsem tady, chodím hodně pěšky, pořád chodím a přemýšlím, přemýšlím a cítím, že každým dnem jsem trochu silnější… Teď vím, Kosťo, už jsem pochopila - to je jedno, jestli člověk hraje divadlo nebo píše - že hlavní není sláva, není oslnivost, prostě to, po čem jsem toužila. Hlavní je naučit se trpět. Umět nést svůj kříž a věřit. Já věřím - a už mi není tak těžko - a když myslím na své poslání, nebojím se života.
TREPLEV: Jdete svou cestou, našla jste ji a víte, kam jdete, ale já se ještě pořád zmítám v chaosu snění a obrazů, a nevím, proč a kdo to potřebuje. Já nevěřím, a nevím, co je mé poslání.
NINA: Psst… Půjdu. Sbohem. Až ze mě bude veliká herečka, přijeďte se na mě podívat. Slibujete? A teď… Už je pozdě. Sotva stojím na nohou… jsem vyčerpaná, mám hlad…
TREPLEV: Zůstaňte, dám vám večeři…
NINA: Ne, ne… Nedoprovázejte mě, půjdu sama… Mám tu koně… Tak ona ho přivezla s sebou? No co, je to jedno. Až uvidíte Trigorina, neříkejte mu nic… Mám ho ráda. Mám ho ráda, dokonce víc než dřív… Námět na krátkou povídku… Miluju ho, miluju ho vášnivě, zoufale ho miluju. Dřív nám bylo dobře, Kosťo! Pamatujete? Takový průzračný, vřelý, radostný a čistý život, takové city, city jako něžné krásné květiny… Pamatujete?...
Nakonec Nina zarecituje část hry, kterou kdysi Treplev napsal a neslavně přede všemi uvedl, a odchází. Treplev se po její návštěvě zastřelí a tím hra končí.

Procházka politickými naukami

26. září 2011 v 21:56 Kravinky
Procházka politickými naukami
KŘESŤANSTVÍ: Máš dvě krávy. Jednu dáš sousedovi.
KOMUNISMUS: Máš dvě krávy. Stát ti obě vezme a zavře tě.
SOCIALISMUS: Máš dvě krávy. Stát ti obě vezme a dá ti trochu mléka.
FAŠISMUS: Máš dvě krávy. Stát ti vezme obě a prodá ti trochu mléka.
NACISMUS: Máš dvě krávy. Stát ti vezme obě a zastřelí tě.
EVROPSKÁ UNIE: Máš dvě krávy. Stát ti vezme obě, jednu zastřelí, podojí druhou a mléko zahodí.
TRADIČNÍ KAPITALISMUS: Máš dvě krávy. Jednu prodáš a koupíš si býka. Stádo se zvětšuje a hospodářství roste. Nakonec vše prodáš a jdeš do důchodu.
ČESKÝ KAPITALISMUS: Na dvě krávy si vezmeš půjčku od banky ve výši 1600 mil. Kč a odstěhuješ se na Bahamy. Banka posléze zjistí, že to nebyly krávy, ale kozy. Rozdíl zaplatí daňoví poplatníci.
AMERICKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Prodáš jednu a nutíš druhou, aby dávala mléko za čtyři. Později najmeš konzultanta, aby zjistil proč kráva chcípla.
FRANCOUZSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Jdeš do stávky, protože chceš tři.
JAPONSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Navrhneš je tak, aby byly desetkrát menší a dávaly dvacetkrát tolik mléka. Pak vytvoříš leporelo o chytré krávě nazvané Kravakimono a budeš je prodávat po celém světě.
ČÍNSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. K tomu 300 lidí, kteří je dojí. Vykazuješ plnou zaměstnanost, vysokou produktivitu skotu a zatkneš novináře, který tato čísla zveřejňoval.
BRITSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Obě jsou šílené.
ITALSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Nevíš ale, kde jsou, a tak jdeš na oběd.
RUSKÁ AKCIOVKA: Máš dvě krávy. Spočítáš je ještě jednou a zjistíš, že jich máš pět. Spočítáš je ještě jednou a zjistíš, že jich máš 42. Spočítáš je ještě jednou a zjistíš, že jsou jen dvě. Přestaneš počítat a otevřeš další láhev vodky.

Stephen King - Nezbytné věci

9. září 2011 v 15:08 | frida |  Čtenářský deník
Stephen King
Nezbytné věci
Hlavní postavy: Leland Gaunt, Polly Chalmersová, Alan Pangborn
Castle Rock je poklidné město plné dobrých lidí. Město, ve kterém byste chtěli žít a vychovat v něm své děti. Příjezd záhadného pana Lelanda Gaunta však všechno změní.
Pan Gaunt si otevře v Castle Rocku nový obchod s nezvyklým názvem "Nezbytné věci", který upoutá pozornost všech obyvatel. Každý v tom obchodu najde nějakou věc, kterou prostě musí mít - a pan Gaunt mu ji ochotně prodá. Často za směšně nízkou cenu. Jenomže peníze tvoří pouze polovinu té ceny. Každý musí panu Gauntovi slíbit, že provede nějaký nevinný žertík. Obyvatelé Castle Rocku si ale neuvědomují, že se čím dál tím víc zamotávají do sítí Gauntových intrik a vydávají se na cestu, odkud není návratu.
Celé "představení", jak tomu pan Gaunt rád říká, odstartuje chlapec jménem Brian Rusk. Tomu pan Gaunt prakticky věnuje vzácnou baseballovou kartičku jeho oblíbeného hráče, Sandyho Koufaxe. Na kartičce je dokonce věnování, kde stojí: "Mému příteli, Brianovi." Brian proto neváhá a slíbí provést žert jisté Wilmě Jerzyckové. Říká si, že na tom vlastně není nic špatného. Jen nahází trochu bláta na její čistě vypraná prostěradla… Jenže Wilma Jerzycková je velmi výbušná a nesnesitelně hádavá žena a v Castle Rocku je jistá osoba, se kterou má nevyřízené účty. Tou osobou je Nettie Cobbová, plachá pomocnice majitelky krejčovství Polly Chalmersové, která se jí před lety ujala, když se Nettie vrátila z psychiatrické léčebny, ve které byla proto, že zavraždila svého manžela, který ji týral. Nettie si pořídila malé štěně a Wilmě vadilo jeho štěkání. Jejich hádku musel tehdy řešit šerif Alan Pangborn (také přítel Polly Chalmersové) a od té doby se ty dvě ženy nenáviděly. Wilmě je tedy okamžitě jasné, kdo za zašpiněným prostěradlem stojí. Hrozí nic netušící Nettie tím, že zabije jejího psa. Pan Gaunt samozřejmě o nenávisti mezi Nettie a Wilmou věděl a rozhodl se ji využít. Svému dalšímu zákazníkovi, místnímu ztroskotanci a opilci, dal za úkol zabít psa Nettie Cobbové a postaral se o to, aby Brian zároveň naházel kameny na dům Wilmy Jerzyckové. Bylo jen otázkou času, kdy se obě vydají vyřídit si své účty ručně. Vše skončilo soubojem obou rozzuřených žen uprostřed ulice a následně i smrtí obou z nich. Byl to však pouze začátek.
Téměř všichni obyvatelé byli brzy zákazníky pana Gaunta a ten mezi nimi úspěšně šířil nenávist a strach. Ovládal je pomocí jejich touhy po vlastnictví věcí, které pro sebe považovali za nezbytné a díky strachu, že o ně přijdou, je dokázal přimět k nejrůznějším věcem. Do svých sítí nalákal i Polly Chalmersovou, která trpěla artritidou, a on jí nabídl prostředek, jak se strašných bolestí rukou zbavit. Podařilo se mu jí rozhádat se svým milencem, šerifem Pangbornem, který byl jediným obyvatelem Castle Rocku, kterého se Gaunt obával.
Když ovládl celé město a nenávist vybičoval natolik, že se jeho obyvatelé bez skrupulí vraždili pomocí zvláštních zbraní, které jim dodal, chystal se pan Gaunt přesunout svůj krámek zase o kus dál. V tom mu však zabránil šerif Pangborn, který se o něm dozvěděl pravdu díky mladšímu bratrovi Briana Ruska. Brian se sice v garáži zastřelil otcovou brokovnicí, protože nedokázal snést pomyšlení na to, co udělal, svého bratra však varoval před panem Gauntem (řekl, že je to ďábel) a jeho obchodem, a tak se Pangborn dozvěděl všechny chybějící informace potřebné k dopadení toho, kdo stál za zkázou Castle Rocku.
Leland Gaunt se pokusí získat i šerifa Pangborna, který chce ze všeho nejvíc zjistit, co se přesně stalo před lety, kdy jeho manželka i jeho mladší syn zahynuli při autonehodě. Šerif si však uvědomí, že to, co mu Gaunt předhazuje, je pouhá iluze, a nakonec se mu podaří Gaunta vyhnat z města a zachránit tak zbytek jeho obyvatel. On i Polly však nakonec z Castle Rocku odjíždějí.
Román končí prakticky stejně, jako začal: čtenáři je představeno další město, kde se otevírá nový obchod s nezvyklým názvem - tentokrát to však jsou "Vyslyšené motlitby".
"Takže," řekl pan Gaunt tiše. "Dejme tomu, Briane, že tím kupujícím bys byl ty. Dejme tomu. Co bys byl ochoten dát za tuhle kartu?"
Brianovi padlo na srdce těžké závaží zoufalství.
"Všechno, co mám, je -"
Levá ruka pana Gaunta vylétla. "Psst!" zarazil ho přísně. "Že tě jazyk nebolí! Kupující nesmí nikdy říkat prodávajícímu, kolik má peněz! To bys rovnou mohl prodavači podat celou peněženku, obrátit naruby všechny kapsy a vysypat jejich obsah na podlahu! Když neumíš lhát, buď zticha! To je první pravidlo poctivého obchodování, Briane, chlapče milý."
Jeho oči - byly tak velké a temné. Brian cítil, že v nich plave.
"Tahle karta má dvojí cenu, Briane. Půl… a půl. Jednu polovinu tvoří cena v hotovosti. Druhou polovinu určitý skutek. Rozumíš?"
"Ano," Brian se opět cítil někde daleko - daleko od městečka Castle Rock; daleko od obchodu Nezbytné věci, dokonce i daleko od sebe samotného. Jediné, co na tomto vzdáleném místě bylo skutečné, byly velké, tmavé oči pana Gaunta.
"Cena v hotovosti za tuto baseballovou kartu z roku 1956 s podpisem Sandy Koufaxe činí osmdesát pět centů," pronesl pan Gaunt. "Zdá se ti, že je to slušná cena?"
"Ano," řekl Brian. Jeho hlas zněl zdaleka a slabě. I on sám se zdál ztrácet, ztrácet někam daleko… a přibližovat se k bodu, kde už přestane fungovat jasná paměť.
"Dobře," zněl laskavý hlas pana Gaunta. "Tak zatím nám ten obchod jde dobře. A teď ten skutek… znáš paní jménem Wilma Jerzycková, Briane?"
"Jasně, Wilmu znám," řekl Brian z rostoucí temnoty. "Ta bydlí na druhé straně našeho bloku."
"Ano, myslím, že ano," souhlasil pan Gaunt. "Tak teď dobře poslouchej, Briane." Určitě musel mluvit ještě dál, ale Brian si nevzpomínal, co říkal.

Eileen Dreyer - Budu tvůj stín

9. září 2011 v 15:04 | frida |  Čtenářský deník
Eileen Dreyer
Budu tvůj stín
Hlavní postavy: Chris Jacksonová, Al MacNamara
Chris Jacksonová žije v malém americkém městečku šťastný život. Má přátelské sousedy, její kariéra spisovatelky je na vrcholu, a jelikož píše pod pseudonymem, je ušetřena nepříjemného zájmu médií o její osobu. Kromě toho, že své vynikající detektivní romány píše pod mužským jménem C. J. Turner, má totiž i jiná tajemství, o kterých nechce, aby byla odhalena.
Její idyla ale skončí, když jí zavolá policejní vyšetřovatelka Lawsonová ze St. Louis a sdělí jí, že podle jejích knih byly spáchány skutečné vraždy. Lawsonová se s Chris spojí a chce po ní, aby jí pomohla dopadnout vraha, který ji očividně zná a snaží se jí nějakým způsobem kontaktovat. S pomocí nového policejního náčelníka Ala MacNamary, který se do městečka přestěhoval poté, co při policejním zásahu v rodném Chicagu málem přišel o život, najde ve své poště podezřelé dopisy, kterými se ji vrah snažil na spáchané činy upozornit.
Z Chris se ovšem rychle stává hlavní podezřelá, protože Lawsonová zjistí, že byla v době všech vražd poblíž - tedy v St. Louis. Chris tam měla schůzky se svou agentkou, o své nevinně ale Lawsonovou nepřesvědčí. Podezřelých je čím dál víc a vyšetřování se brzy zaměří na lidi z nakladatelství, protože vrah napodobí knihu, která teprve čeká na vydání. Chris neví, komu ze svého okolí může věřit: zjistí, že ji její kamarád a soused Victor tajně uctívá (má ve svém domě svatyni s jejími fotkami a knihami), její nakladatel není k zastižení a její agentka se beze stopy ztratí. Zoufalá Chris začne podezřívat sebe sama, protože má z minulosti určitá traumata a v jejím životě jsou okamžiky, na které si nemůže vzpomenout. Vrah se navíc neustále přibližuje a vrcholem všeho je, když naleznou mrtvé tělo vyšetřovatelky Lawsonové.
Během pátrání po totožnosti vraha se Chris sblíží s náčelníkem MacNamarou a rozhodne se mu svěřit se svým největším tajemstvím. Chris Jacksonová není její pravé jméno: nechala si ho změnit poté, co odešla z psychiatrické léčebny ve Fultonu, do které byla rodiči ve čtrnácti letech zavřena kvůli vraždě svého dítěte, na kterou se však vůbec nepamatuje. Vypráví MacNamarovi o tom, jak ji její vlastní matka - bigotní katolička - týrala za každý prohřešek, čímž jí způsobila doživotní trauma například ze tmy nebo z uzavřených prostor (zavírala ji do malé temné komory). Společně nakonec přijdou na to, že vrah zná Chris právě z léčebny - vraždí totiž i podle jednoho příběhu, který tam Chris napsala jako auto-terapii a nikdy ho nikomu neukázala.
Chris si vzpomene na jednu dívku - Sandy - která se o ni v léčebně starala a uvědomí si, že se ta samá dívka vydávala za Lawsonovou. Pravá vyšetřovatelka Lawsonová byla zavražděna už v St. Louis a místo ní do městečka přijela Sandy, aby Chrisin příběh z léčebny uskutečnila v praxi. Podle toho příběhu má být poslední obětí právě Chris, protože se sama rozhodne zemřít, aby zachránila někoho blízkého.
Sandy unese MacNamaru a Chris musí překonat své fobie, aby se ho pokusila zachránit. Sandy jí vysvětlí, že to vše dělala pro ní, aby si její přítelkyně uvědomila, že stvůry, kterých se celou dobu v léčebně bála a které na ní čekaly ve tmě, jsou ve skutečnosti lidé, a že je musí zabít, aby se osvobodila. Chce jí vysvětlit, proč lidé vraždí (sama jako dítě zabila své rodiče), ale Chris jí nechce poslouchat a jediné, po čem touží, je zachránit MacNamaru, kterého miluje. Přestože je Sandy oba vážně zraní, společnými silami ji přemohou.
Chris se zbaví svých fobií a i MacNamara překoná svůj strach, který začal mít poté, co byl v Chicagu vážně zraněn. Kniha končí tím, že se Chris i MacNamara vydávají za Chrisinou matkou, aby zjistili, jestli je pravda to, co jim řekla Sandy: že Chrisino dítě ve skutečnosti zabila její matka.
"Proč?" zeptala se Chris, udělala krok vpřed a Sandy couvla. Ven z cely. Pryč od Maka. "Proč jsi tohle udělala?"
Nůž se zvedl, ostrý a dlouhý. "Abych ti to ukázala."
"Co? Cos mi chtěla říct?"
"Proč," odpověděla Sandy naléhavě a oči se jí ve světle baterky leskly stejně jako ostří nože. Smrtící tmavé oči plné šílenství. "Proč," zopakovala a opatrně překročila práh do chodby. "Přesně jak jsi chtěla."
"Proč co?" Chrisin hlas zněl ječivě. "Co jsem udělala, že jsem si tohle zasloužila?"
"Bylas má přítelkyně!"
To ji zastavilo. Vzpomněla si, jak hrála se Sandy karty, jak s ní rozmlouvala. Nikdo jiný se s tou smutnou nešťastnicí nebavil a ona chodila za Chris jako štěně. Zabila vlastní rodiče, protože ji tak ohavně napadali.
Chris jí bylo líto.
"Proč?" zeptala se znovu, v očích slzy. "Proč mi chceš ubližovat, jestli jsem byla tvoje přítelkyně?"
Sandy se zastavila, pak přistoupila zpátky k ní. "Abych ti pomohla pochopit. Vzpomenout si na to, na co si vzpomenout nedokážeš."
"Já si nechci vzpomenout!"
"Ale chceš! Jinak bys nenapsala všechny ty knížky!"
"Napsala jsem je, abych se přes to dostala!" vykřikla Chris, slzy na tvářích. "Abych se z toho konečně dostala!"
"Jenže to nemůžeš, dokud se tomu nepostavíš," trvala na svém Sandy. "Dokud se nepostavíš mně. A tys mě ani nepoznala. Nepoznala jsi svou vlastní tvář v zrcadle."
"Takž jsi musela zabít mou přítelkyni?"
"Bylo to nutné. Bylo to vykoupení, očištění."
"Proč?" zavřískla Chris. Celá se třásla. "Protože jsem zabila svoje dítě?"
"Ne!" zaječela Sandy. "Protože tvoje dítě zabila tvá matka!"
Chris neslyšela vlastní přidušený vzlyk. Neviděla zvednutý nůž. Vybuchla v ní tma, šílenství. Noc explodovala do milionu útržků, vzpomínek, zvuků, pachů, srazila ji na kolena, do ponížené pozice prosebníka.
Sebeobětování.
Nevnímala, co Sandy dělá, dokud nůž nezasáhl svůj cíl.