"Když to není rozbité, nespravuj to."

Anton Pavlovič Čechov - Racek

29. září 2011 v 15:23 | frida |  Čtenářský deník
Anton Pavlovič Čechov
Racek
Hlavní postavy: Irina Arkadinová (Treplevová), Konstantin Treplev, Petr Sorin, Nina Zarečná, Máša, Trigorin, Dorn, Medvěděnko
Anton Pavlovič Čechov je zakladatelem lyrického dramatu, které reprezentují například jeho hry Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad nebo Racek. Je v něm potlačena dějovost a do popředí se dostávají lyrické partie. Vyznačuje se jemnými dialogy, patosem, emocionálností. Děj nemá tradiční kompozici, dramatičnost i tragičnost vyrůstá z nitra postav. Častými motivy jsou hledání životních jistot, kritika ruské společnosti, naznačení perspektiv šťastného života.
Hra Racek sleduje osudy návštěvníků jednoho venkovského panství. Patří Petrovi Sorinovi, který nikdy nedokázal naplnit své životní sny (oženit se a stát se spisovatelem). Na návštěvě je tu jeho sestra Irina Arkadinová (provdaná Treplevová), ruská herečka, která sama sebe poněkud přeceňuje a vyžaduje nepřetržitou pozornost okolí; její syn Konstantin Treplev, který matku sice miluje, ale zároveň nesnáší její životní styl a opovrhuje současným "uměním" - sám se snaží nalézt jeho nové formy, ale nemá jasný cíl a jeho matka ho shazuje místo toho, aby ho podporovala. Irina s sebou přiveze i svého mladšího milence, spisovatele Trigorina, kterým Treplev pohrdá pro jeho nedostatek talentu, a jeho pohrdání se změní v nenávist, když se do údajně slavného literáta zamiluje jeho dívka - Nina Zarečná, která trpí přísnou výchovou rodičů, kteří ji neradi vidí ve společnosti Sorina , Arkadinové a ostatních, ale přesto se touto zakázanou "bohémskou" společností cítí přitahována jako "racek k jezeru".
Treplev napíše vlastní divadelní hru a uspořádá u jezera její představení. Jedinou roli hraje Zarečná a Treplev chce svou abstraktní hrou ukázat směr, kterým by se podle něj divadelní umění mělo ubírat ("Nutno zobrazovat život ne takový, jaký je, ani takový, jaký má být, ale takový, jakým se jeví v našich touhách."). Kvůli výsměšným poznámkám Iriny, které Treplev nedokáže snést, je však hra předčasně ukončena. Nepochopeného autora utěšuje rodinný přítel, starý doktor Dorn, který má rád Trepleva, líbí se mu jeho umělecké pokusy a rád by mu pomohl svou radou: "v díle musí být jasná, určitá myšlenka. Musíte vědět, proč píšete, jinak - půjdete-li po té malebné cestě bez určitého cíle - zabloudíte a váš talent vás zahubí." Treplev je však natolik zaujatý hledáním Zarečné, že doktora neposlouchá a odchází. Krátce poté k Dornovi přijde Máša, dcera Sorinova správce (její matka je do Dorna zamilovaná) a vyzná se mu ze své nešťastné lásky k Treplevovi. Do Mášy je zase zamilovaný místní učitel Medvěděnko a ona se nakonec rozhodne se za něj provdat a na Trepleva zapomenout ("Vyrvu tu lásku ze srdce i s kořenem. (…) Vdávám se. Vezmu si Medvěděnka. (…) Milovat beznadějně, celé roky na něco čekat… Ale jak se vdám, nebudu mít na lásku čas, nové starosti přehluší všechny staré. A přece jenom, víte, je to změna.").
Vztah Niny Zarečné k Treplevovi po propadnutí jeho hry značně ochladne a mladá dívka začne trávit čas lichocením Trigorinovi. Obdivuje jeho slávu a sama touží být také tak slavná, když Trigorin s Arkadinovou odjíždí (Arkadinová chce svého milence dostat z dosahu mladší Zarečné), rozhodne se utéct za ním, opustit Trepleva (který se mezitím z nešťastné lásky neúspěšně pokusil o sebevraždu) a stát se herečkou.
O dva roky později Sorin vážně onemocní a je k němu opět zavolána Arkadinová, která s sebou přiveze Trigorina. Treplev žil na venkově se strýcem, stal se z něj spisovatel (publikuje pod pseudonymem), ale nikdy se nedokázal vyrovnat se ztrátou své lásky a múzy. Máša je provdaná za Medvěděnka, mají spolu dítě, ale stále nešťastně miluje Trepleva. Nina Zarečná byla krátce Trigorinovou milenkou, ale poté, co zemřelo dítě, které s Trigorinem měla, ji milenec opustil a vrátil se k Arkadinové. Její herecká kariéra se také nevyvíjela tak slibně, jak si představovala - hrála špatně a zároveň trpěla proto, že si své nedostatky uvědomovala. Také se poněkud zbláznila a Treplevovi se na dopisy, které mu posílala, podepisovala "Racek".
Návštěva hraje doma loto, a zatímco Treplev trpí depresemi, jeho matka ho okázale ignoruje, mluví pouze o sobě a po Dornově komplimentu ohledně Treplevova talentu dokonce bez výčitek přiznává, že od něj ještě nic nečetla. Zatímco ostatní večeří, do domu přichází Nina a povídá si s Treplevem. Ten se jí vyzná ze své neutuchající lásky, ale ona ho odmítá s tím, že musí odjet kvůli angažmá. Vypráví mu o svém těžkém životě a připomíná mu námět o zastřeleném rackovi, který kdysi pro krátkou povídku vymyslel Trigorin poté, co na lavičce u jezera spatřil mrtvého racka, kterého zabil Treplev a přinesl ho Nině.
NINA: On je tu taky… No, ano… To nic… Ano… On nevěřil divadlu, pořád se smál mé touze a já pomalu taky přestávala věřit a klesala jsem na mysli… A k tomu starosti o naši lásku, žárlivost, věčný strach o malého… Začala jsem být malicherná, prázdná , a na jevišti jsem byla úplně bezradná… Nevěděla jsem, co s rukama, co s hlasem, jak se postavit. Vy si neumíte představit ten pocit, když herec ví, že hraje strašlivě. Jsem racek. Ne, to nechci říct!... Pamatujete, jak jste zastřelil racka? Náhodou přišel člověk, spatřil ho a - nemaje nic jiného na práci - přivedl ho do záhuby… Námět na krátkou povídku… To není ono… Co jsem to chtěla?... O tom divadle. Teď už to tak není… Už jsem skutečná herečka, hraju s rozkoší, strhuje mě to, jsem na jevišti šťastná a připadám si krásná. A teď, co jsem tady, chodím hodně pěšky, pořád chodím a přemýšlím, přemýšlím a cítím, že každým dnem jsem trochu silnější… Teď vím, Kosťo, už jsem pochopila - to je jedno, jestli člověk hraje divadlo nebo píše - že hlavní není sláva, není oslnivost, prostě to, po čem jsem toužila. Hlavní je naučit se trpět. Umět nést svůj kříž a věřit. Já věřím - a už mi není tak těžko - a když myslím na své poslání, nebojím se života.
TREPLEV: Jdete svou cestou, našla jste ji a víte, kam jdete, ale já se ještě pořád zmítám v chaosu snění a obrazů, a nevím, proč a kdo to potřebuje. Já nevěřím, a nevím, co je mé poslání.
NINA: Psst… Půjdu. Sbohem. Až ze mě bude veliká herečka, přijeďte se na mě podívat. Slibujete? A teď… Už je pozdě. Sotva stojím na nohou… jsem vyčerpaná, mám hlad…
TREPLEV: Zůstaňte, dám vám večeři…
NINA: Ne, ne… Nedoprovázejte mě, půjdu sama… Mám tu koně… Tak ona ho přivezla s sebou? No co, je to jedno. Až uvidíte Trigorina, neříkejte mu nic… Mám ho ráda. Mám ho ráda, dokonce víc než dřív… Námět na krátkou povídku… Miluju ho, miluju ho vášnivě, zoufale ho miluju. Dřív nám bylo dobře, Kosťo! Pamatujete? Takový průzračný, vřelý, radostný a čistý život, takové city, city jako něžné krásné květiny… Pamatujete?...
Nakonec Nina zarecituje část hry, kterou kdysi Treplev napsal a neslavně přede všemi uvedl, a odchází. Treplev se po její návštěvě zastřelí a tím hra končí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama