"Když to není rozbité, nespravuj to."

Anton Pavlovič Čechov - Tři sestry

29. září 2011 v 15:53 | frida |  Čtenářský deník
Anton Pavlovič Čechov
Tři sestry
Hlavní postavy: Andrej Prozorov, Natálie, Olga, Máša, Irina, Fjodor Kulygin, Alexandr Veršinin, Nikolaj Tuzenbach, Vasilij Solený, Ivan Čebutykin
Anton Pavlovič Čechov je zakladatelem lyrického dramatu, které reprezentují například jeho hry Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad nebo Racek. Je v něm potlačena dějovost a do popředí se dostávají lyrické partie. Vyznačuje se jemnými dialogy, patosem, emocionálností. Děj nemá tradiční kompozici, dramatičnost i tragičnost vyrůstá z nitra postav. Častými motivy jsou hledání životních jistot, kritika ruské společnosti, naznačení perspektiv šťastného života.
Drama o čtyřech dějstvích sleduje část života čtyř sourozenců Prozorovových. Jejich otec byl plukovníkem v armádě, a když byly děti malé, odstěhoval se s nimi z Moskvy na venkov. Andrej, Olga, Máša a Irina byli přísně vychováni a dostalo se jim skvělého vzdělání. Andrej sní o kariéře vysokoškolského profesora a na vesnici se zamiluje do Natálie, kterou jeho sestry neschvalují, protože je pro ně příliš primitivní a přízemní. Sestry život na venkově nesnášejí, protože jim ve srovnání se vzpomínkami na Moskvu připadá nudný a také proto, že zde nemají žádné větší uplatnění (Veršinin jejich romantické představy o Moskvě a o štěstí, které je tam prý čeká, komentuje slovy: "Štěstí pro nás neexistuje a nemůže existovat, my po něm jenom toužíme.")Nejstarší Olga pracuje jako učitelka na gymnáziu, Máša je provdána za gymnazijního profesora Fjodora Kulygina, kterého však již dávno nemiluje, a nejmladší Irina zase poutá pozornost všech mužů v okolí, přičemž sama o žádného nestojí a čeká na vysněného prince, kterého zaručeně potká hned, jak se přestěhují do Moskvy. Od začátku hry sestry mluví o tom, že se chtějí do Moskvy vrátit, ale dlouho očekávaný návrat do rodného města se neustále oddaluje.
Andrej se ožení s Natálií, mají spolu dvě děti, ale jejich manželství není šťastné. On vzdá svůj sen a skončí jako člen krajské správy - svou práci nesnáší, ale nechce si to připustit, stejně jako se snaží ignorovat fakt, že ho jeho žena podvádí s předsedou krajské správy Protopopovem. Začne mít dluhy a nakonec musí uvalit hypotéku na rodinný dům, který vlastní spolu se sestrami. Natálie se chová panovačně a nafoukaně, nezajímá jí nic z toho, co se děje kolem ní a žije jen pro svého milence a své děti.
Olga přijme místo ředitelky gymnázia, odstěhuje se do erárního bytu a vezme k sobě i starou chůvu, kterou Natálie chtěla vyhodit na ulici, přestože pro rodinu pracovala třicet let. Máša je zničena nešťastným manželstvím - svého muže si brala hned po maturitě a tehdy jí připadal chytrý. Teď si uvědomuje, že takový není a připadá si jako dub připoutaný zlatým řetězem na břehu moře. Zamiluje se do podplukovníka Veršinina, který se znal s jejím otcem, a mají spolu poměr. Veršinin je nešťastně ženatý, jeho žena je labilní a neustále se pokouší o sebevraždu, aby na sebe upoutala pozornost a lítost ostatních. I milostný život Iriny je komplikovaný: zamiluje se do ní bohatý baron a poručík Tuzenbach, který je velmi galantní; jeho sokem je pak štábní kapitán Solený, jeho "přítel", který se neumí chovat ve společnosti a přestože je normálně celkem vtipný a šarmantní (jak Tuzenbach připouští), během návštěv u Prozorovových se chová velmi hrubě. Jak již bylo naznačeno, Irina jejich city neopětuje, nakonec však přijímá nabídku k sňatku, kterou jí baron Tuzenbach učiní.
Hra však končí nešťastně pro všechny sourozence: vojáci jsou odveleni do Polska a baron Tuzenbach, který z armády vystoupil, aby mohl pracovat, je zastřelen v souboji se Soleným pouhý den před svatbou s Irinou. Sestry tak zůstávají samy.
Postavy v této hře také mimo jiné filozofují o životě za několik set let a o tom, jaký bude:
VERŠININ: No tak co? Když nám nenesou čaj, tak se aspoň pustíme do filozofie.
TUZENBACH: Tak pojďte. Na jaké téma?
VERŠININ: Na jaké téma? Pojďte se zasnít… například… o životě jaký bude po nás, tak za dvě stě, tři sta let.
TUZENBACH: No dobře. Po nás budou lidi létat v balónech, změní se saka, lidi možná objeví šestý smysl a vypěstují ho, ale život zůstane pořád stejný, těžký, plný tajemství a šťastný. I za tisíc let budou lidi vzdychat: "Ach, to je těžký život!" A zároveň, přesně tak jako teď, se budou bát smrti a nebudou chtít umřít.
VERŠININ: Jak bych vám to řek? Mně se zdá, že na zemi se všecko určitě pozvolna změní, že už se to mění před našima očima. Za dvě stě, tři sta let, koneckonců za tisíc let - o čas tu nejde - nastane nový šťastný život. My ho žít nebudeme, pochopitelně, ale žijeme pro něj už teď, pracujeme a trpíme, tvoříme ho. A jenom v tom spočívá smysl naší existence a - chcete-li - i naše štěstí. (…) Skončil jsem tam, kde vy, akademii nemám. Hodně čtu, ale neumím si knihy vybírat, takže možná vůbec nečtu to, co by člověk měl číst, ale musím říct, že čím déle žiju, tím víc chci vědět. Šedivějí mi vlasy, už jsem skoro dědek, ale vím toho málo. Ale přesto mám ten dojem, že to nejpodstatnější, to hlavní že vím, to že vím naprosto jistě. A moc bych vám chtěl dokázat, že štěstí pro nás neexistuje, nemůže a nebude existovat… My musíme jenom pracovat a pracovat, ale štěstí, to je úděl našich vzdálených potomků. Když ne já, tak aspoň potomci mých potomků.
TUZENBACH: Tak podle vás člověk nesmí na štěstí ani pomyslet? Ale co když jsem šťastný?
VERŠININ: Nejste.
TUZENBACH: My si zřejmě nerozumíme! No jak vás mám přesvědčit? (…) Nejen za dvě stě nebo tři sta let, ale i za milión let zůstane život stejný, jako byl kdykoli předtím. Život se nemění, ten je stálý a řídí se svými zákony, do kterých nám nic není, nebo aspoň které nikdy nepoznáme. Tažní ptáci, jeřábi například, letí a letí, a ať se jim honí hlavou jakékoli myšlenky, vysoké nebo nízké, stejně poletí dál a nebudou vědět proč a kam. Letí a budou létat, ať se mezi nimi objeví jací chcete filozofové. A jen ať si filozofují jak chtějí, hlavně že budou létat…
MÁŠA: Ale musí to mít nějaký smysl, ne?
TUZENBACH: Smysl… Venku padá sníh. Má to nějaký smysl?
MÁŠA: Mám dojem, že člověk musí v něco věřit nebo musí aspoň víru hledat, jinak je život prázdný jako… Žít a nevědět, proč letí jeřábi, proč se rodí děti, proč na nebi svítí hvězdy… Buď musí člověk vědět, k čemu je na světě, anebo je všecko nesmysl a člověku je pak všecko jedno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama